Video katecheze ze seriálu Bůh, sex a manželství od P. Karla Skočovského.
Ikona Krista - Ženicha (řec. Nymfios)
Motto:
„Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně,
tak, jak ji miluje Ježíš Kristus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého
v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev.
Jan Pavel II., Pastores dabo vobis, 29
„Tohle se stává často, Same, když jsou důležité věci v nebezpečí –
někdo se jich musí vzdát, musí je ztratit, aby ostatním zůstaly.“
Frodo
Hlavní myšlenky:
- Kněžský celibát byl v různých podobách v katolické církvi přítomen už od prvních staletí. Jáhni, kněží i biskupové, pokud byli vysvěceni jako ženatí, byli povinni (se souhlasem manželky) zachovávat od svého svěcení trvalou sexuální zdrženlivost.
- Tato praxe byla několik století společná pro západní i východní část křesťanství. V 7. století východní část na trullské synodě zrušila povinnost zdrženlivosti pro jáhny a kněze (a omezila ji pouze na den kněžské služby – proto také pravoslavní kněží nesloužili mši každý den – museli by zachovávat trvalý celibát). Biskupové ale byli vždy vázáni celibátem. Tato odlišná tradice se zachovává v pravoslavné církvi dodnes. Římsko-katolická církev akceptovala tuto tradici pro kněze tzv. východního obřadu (řecko-katolíky) – tj. část církve původně pravoslavné, nyní v jednotě s Římem.
- Druhý lateránský koncil (1139) stanovil kněžské svěcení jako překážku pro platné uzavření manželství. Muži, kteří jsou vysvěceni jako svobodní, ale už před tím nesměli uzavírat manželství. To platí pro křesťanský východ i západ až dodnes. Týká se to i ženatých kněží a jáhnů, pokud ovdoví.
- Ženatí muži přestali být svěceni na kněze v podstatě až po tridentském koncilu (16. stol.), který nařídil založení kněžských seminářů. Od té doby má kněžský celibát podobu, jakou známe dnes: kandidáti diecézního kněžství jsou vybíráni ze svobodných mužů, kteří se na své poslání mnoho let připravují.
- Druhý vatikánský koncil znova obnovil svěcení ženatých mužů na jáhny: jsou to tzv. „trvalí jáhnové“. I oni jsou po ovdovění vázáni celibátem. Mohou být ale vysvěceni na kněze.
- Celibát je v katolické církvi dobrovolný. Katolická církev latinského obřadu vybírá kandidáty kněžství pouze z těch mužů, kteří u sebe během seminární formace rozpoznali Boží dar (charisma) celibátu.
- Celibát nepatří k podstatě kněžství (platně vysvěcen může být i ženatý muž). Nejde však také o pouhý svévolný zákon katolické církve.
- Spojení kněžství a celibátu má svůj původ a příklad v osobě Ježíše Krista. Celibátní kněz, který jedná „v osobě Krista“ ho svým životem následuje.
- Celibát odhaluje a hlouběji osvětluje snubní (manželský) charakter kněžství: kněz je díky svěcení ikonou Krista – Ženicha. Zcela se zasvěcuje Kristu a daruje církvi.
- Kněz žijící v celibátu může celou svoji pozornost a „pastorační lásku“ zaměřit na dobro církve – Kristovy Nevěsty. V tom se podobá Kristu.
- Díky celibátu lépe chápeme, že kněžství není jen nějaká „funkce“, ale skutečný svátostný stav: důležité není jen to, co kněz koná, ale kým je, koho představuje.
- Kněžský celibát a zasvěcené panenství jsou znamení, která odkazují k nebi – připomínají nám, že jsme stvořeni pro „nebeskou svatební hostinu“.
- Celibát otevírá srdce kněze pro duchovní otcovství a zvláštní formu plodnosti.
Otázky k diskusi a dalšímu promýšlení:
- Co jste doposud o kněžském celibátu slyšeli a četli? Jaké jsou podle vás pravé důvody, proč katolická církev trvá na spojení celibátu a kněžství?
- Vnímáte kněžský celibát jako něco cenného a pozitivního, nebo spíše jako něco špatného, co je potřeba odstranit? Na čem se váš postoj zakládá?
- Proč myslíte, že se tak často mluví o „zdobrovolnění“ celibátu? Jsou kněží k celibátu někým nuceni?
- Mluvili jste někdy s nějakým knězem o tom, jak se mu žije v celibátu? Znáte nějakého kněze, který je v celibátu opravdu šťastný? Mají spokojení kněží něco společného?
- V posledních letech se často diskutovalo o tom, že kněžský celibát stojí za mnoha případy zneužívání dětí kněžími. Co si o tom myslíte? Je kněz, který u sebe rozpoznal povolání k celibátu a je emočně zralý, náchylnější ke zločinu zneužívání než muž žijící v manželství?
- Proč se kněžím a biskupům říká „otče“? (Zkuste si přečíst 1 Kor 4,15.) V jakém smyslu je kněz „otcem“? Jak se jeho duchovní otcovství může projevovat? Zakusili jste někdy ve svém životě právě toto duchovní otcovství ze strany kněze?
- Může být kněžský celibát kněží v něčem oporou a pomocí pro manželské páry? Myslíte, že může kněz rozumět manželským problémům?
- Věděli jste, že v katolické církvi působí i ženatí kněží (řecko-katolíci)? Znáte nějakou takovou kněžskou rodinu? Jaká pozitiva manželský život kněžím přináší? A jaká negativa? Co by vám možná řekly manželky řecko-katolických kněží o svém postavení a životě?
- Myslíte, že se kněžská manželství potýkají s bolestí nevěry nebo rozvodu?
- Jak myslíte, že nějaký muž pozná, že má povolání k celibátu?
Doporučená literatura:
- Stickler, A. M. (2008): O církevním celibátu. Jeho dějiny a teologické základy (on-line)
- Augustyn, J. (2000): Celibát. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
- Cantalamessa, R. (1993): Panenství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
Internetové odkazy:
- Kněžský celibát – rozcestník se spoustou informací
- Zrušení celibátu? Několik poznámek k dějinám kněžského celibátu
- Nikomu na zemi nedávejte jméno „Otec“ – odpověď na častou námitku našich ne-katolických bratří a sester
Doplňující texty:
1. Benedikt XVI. o kněžském celibátu
„Kněz se musí dát k dispozici Pánu skutečně úplně, s celou svou bytostí, a tak se dát zcela k dispozici lidem. Domnívám se, že základním výrazem tohoto plného nasazení je celibát. Již sám o sobě je celibát velkým znamením pro tento svět, neboť má význam pouze v případě, že skutečně věříme v život věčný, pokud věříme, že je to opravdu Bůh, kdo nás zavazuje, a že my sami pro něho můžeme žít.“ (Promluva z 6. 8. 2008)
Zdroj: Myšlenky o kněžství. Praha: Paulínky, str. 29.
„Stát se knězem v církvi znamená vstoupit prostřednictvím svátosti kněžství do Kristova sebedarování, a to vstoupit do něj s celým svým „já“. Ježíš dal svůj život za všechny, ale zvláštním způsobem se zasvětil kvůli těm, které mu Otec dal, aby byli zasvěceni v pravdě, tedy v něm, a mohli v jeho jménu hovořit a jednat, reprezentovat jej, pokračovat v jeho spásném působení – lámat chléb života a odpouštět hříchy.“ (Homilie, 3. 5. 2009)
Zdroj: Myšlenky o kněžství. Praha: Paulínky, str. 25-26.
2. Direktář pro službu a život kněží (1994)
„Církev na II. vatikánském koncilu a opakovaně v následných projevech učitelského úřadu papeže potvrdila „pevnou vůli zachovat zákon, který vyžaduje dobrovolně zvolený a trvalý celibát pro uchazeče o kněžské svěcení v latinském obřadu“. Je totiž přesvědčena o hlubokých teologických a pastoračních důvodech, které posilují vztah mezi celibátem a kněžstvím, a osvícena svědectvím, jež i dnes přes bolestné negativní případy potvrzuje jeho duchovní a evangelijní platnost v tolika kněžských životech.
Celibát je totiž dar, který církev přijala a chce uchovat, protože je přesvědčena, že je dobrem pro ni samotnou i pro svět“ (čl. 57).
„Aby kněz mohl s láskou a velkodušností žít tento dar, který přijal, je zvláště důležité, aby již během seminární formace pochopil teologické a spirituální důvody církevní disciplíny celibátu. Tento zvláštní dar vyžaduje zachovávání čistoty, dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro Boží království, aby zasvěcení služebníci mohli snadněji přilnout ke Kristu s nerozděleným srdcem a svobodněji se věnovat službě Bohu a lidem. Tato církevní disciplína ještě dříve, než někdo vysloví svou vůli, že je ochoten celibát přijmout, ukazuje vůli církve. Své konečné zdůvodnění nachází v úzkém vztahu, jaký existuje mezi celibátem a svátostným svěcením, které kněze připodobňuje Kristu-Hlavě a Ženichu církve.
List Efesanům (srov. 5,25-27) dává do úzkého vztahu Kristovu kněžskou oběť (srov. 5,25) a posvěcení církve (srov. 5,26), milované snubní láskou. Kněz, svátostně včleněný do tohoto kněžství Kristovy výlučné lásky k církvi, jeho věrné nevěstě, vyjadřuje tuto lásku svým závazkem k celibátu, který se též stává plodným zdrojem účinnosti pastorace.
Celibát tedy není něčím, co zvenčí dopadá na kněžskou službu, ani ho nelze považovat za pouhé zákonem určené ustanovení, protože ten, kdo přijímá svátost svěcení, se k němu zavazuje zcela vědomě a svobodně po letech přípravy, hluboké reflexe a horlivé modlitby. Když dospěl k pevnému přesvědčení, že od Krista dostal tento dar pro dobro církve a pro službu druhým, kněz jej přijímá na celý život a tím upevňuje svůj slib, který učinil už při jáhenském svěcení“ (čl. 58).
„Celibát je tedy dar sebe sama „v“ Kristu a „s“ Kristem jeho církvi a vyjadřuje službu kněze církvi „v“ Pánu a „s“ Pánem. Bylo by projevem naprosté nezralosti chápat celibát jako „daň, jež se platí Pánu“, aby bylo možno přistoupit ke svátostnému svěcení, a nikoli jako „dar přijatý prostřednictvím jeho milosrdenství“, jako svobodnou a vítanou volbu zvláštního povolání k lásce vůči Bohu a lidem.
Příkladem je Kristus, který si svobodně zvolil život v celibátu, přičemž jednal proti tomu, co se dá považovat za převládající kulturu tehdejší doby. Učedníci, kteří ho následovali, opustili „všechno“, aby naplnili poslání, které jim bylo svěřeno (srov. Lk 18,28-30).
Z toho důvodu církev již od apoštolských dob chtěla zachovat dar trvalé zdrženlivosti kleriků a vybírá kandidáty svátostného svěcení z věřících, kteří žijí v celibátu (srov. 2 Sol 2,15; 1 Kor 7,5; 9,5; 1 Tim 3,2.12; 5,9; Tit 1,6.8)“ (čl. 59)
Zdroj: Kongregace pro klérus (31. března 1994) [Přepracovaný text vycházející z překladu ČBK. Odstraněny odkazy. Zvýraznění přidáno.]
Bůh-sex-manželství_11_Proč církev nezrušila celibát.pdf - materiál k prohloubení tématu ve formátu pdf.
Komentáře
Celibát je hlavně způsob, jak oddělit ty skutečně povolané od těch, kteří by se chtěli do kněžství jen zašít. Hodně lidí má pocit, že dělat kněze je nejlepší práce na světě, že nic nemusí dělat a má jisté místo. To samozřejmě není pravda, ale takové lidi odradí právě celibát :)
Já si spíše neumím představit situaci :
Když chlap - od rána do večera, pod tíhnou povinnosti či služby přijde večer domů za manželkou a dětmi a ještě se věnovat jim, když ho třebas přes den čekalo: papírování, ouřady, svatby, pár pohřbů, zaopatřování nemocných umírajících, příprava "nábožka " kázání, večer mše, pozvání farníků., tamto a to....chudák ženská a děti :-(
Obdivuju v tomto evangelické pastory....
Já se zeptám (samozřejmě odpověď znám) trochu z jiné strany - proč všechny ostatní u ČR registrované křesťanské církve celibát nemají zavedený?
Stejně jako byl dříve celibát povinný pro učitelky, doufám, že i zde jednou dojde k pokroku a kneží ŘKC budou mít celibát jako "volitelný" :-)
Já vlastně souhlasím s Lenkou - služba kněží je velmi náročná!!! Ale také nutno dodat (omlouvám se všem, kterých se to dotkne), že ne u všech to je tak vyčerpávající - jde o to, jak se ke své službě kněz postaví.
A na okraj poznámku o mužích, jejichž manželky to taky nemají jednoduché: představte si chlapa, který přes den (nebo přes noc) absolvoval několik výjezdů se záchrankou - dvakrát infarkt, silniční nehoda, někdo zkolaboval, někdo se předávkoval práškama, k tomu ta vedra, snášení pacienta ze schodů, komunikace se šokovanýma lidma, když je to vážné - smrt pacienta při převozu, nadávky kolemjdoucích... a to papírování...
(Nebo lékaři, když je "od manželky" zavolají k akutní operaci - s velkou nadsázkou (!) se dá říci, zda-li by pro ně celibát taky nebyl vhodný...:-))
ALE: jsme jako církev na zrušení celibátu připraveni??? Nemyslím... Lenky komentář to dobře dokládá, zvláště když se domyslí do důsledků. Takže je třeba službu kněží docenit, ale ne přecenit (a to jsem chtěla ukázat na příkladu záchranáře: jsou i jiní muži, jejichž služba je dost náročná, ale často vůbec nedojde ocenění!)
Odpověď pro pajann: protože všechny ostatní církve, registrované v ČR, mají pět a půl věřícího a práce jejich "kněze" (ve skutečnosti je to jen hra na kněze) opravdu spočívá jen v odsloužení dvou bohoslužeb týdně, případně pár návštěv farníků.
Jiří Mrázek: nevím, proč urážíš ostatní církve ... navíc např. baptistů po celém světě je přes 100 mil .... to už není 5 a půl ... jsi mimo mísu
Církve mimo ŘKC, zejména evangelikální, v podstatě nemají papírové členy. ŘKC farnost, pokud má například 200 členů, na mši chodí 50, je to neporovnatelné s evangelikálním sborem, který má 200 členů a na bohoslužby jich chodí 200. Píši všeobecně, výjimky jsou a budou na všech stranách. Zálěží také na místě, kde se farnost, sbor nachází.
@pajann "proč všechny ostatní u ČR registrované křesťanské církve celibát nemají zavedený?"
Protože odmítnutí celibátu se stalo jedním z krystalizačních bodů a poznávacích znamení reformace. (A pravoslavní celibát mají striktně zavedený pro biskupy, o čemž v článku.)
@lenkasera: Díky, vidím to stejně
Vidím jeden důležitý aspekt celibátu v tom, že jako kněz můžu (a mám) milovat všechny věřící stejně...
Sry, jsem nevěděl, že signály jsou i pro protestanty o.O Každopádně na tom, že protestantský duchovní nemá duchovní kredit římskokatolického kněze, na tom si bezvýjimečně trvám.
A já jako laik mohu (a mám) milovat všechny lidi stejně a jednu bytost zcela jedinečně.
Mrázek: Bylo by dobré něco si o signálech přečíst.
Signály.cz jsou komunitní web pro křesťanskou mládež. Našim cílem je podporovat rozvíjení vztahů mezi mladými křesťany a jejich setkávání v reálném světě, přispívat k jejich duchovnímu i osobnostnímu růstu a vytvářet prostor pro jejich komunikaci, sdílení či kreativní vyjádření. Signály.cz jsou projektem mladých pro mladé.
A já nejsem protestant.
Co myslíš tím duchovním kreditem, který katolický kněz má a protestantský ne?
tím protestantem myslel mě :-)
Má či nemá kredit - toť subjektivní otázka a ani není mou touhou znáti toto ... přiznávám, že někteří kazatelé (rozuměj protestatní kněží) nemají tolik "práce" na své farnosti, pak tu jsou tací, kteří tuto činnost vykonávají spolu se zaměstnáním (typicky mají jen nedělní kázání a v týdnu max. 1 skupinku), ale pak tu jsou i tací kazatelé, kteří mají přes 100 svateb za sebou, zakládají sbory a věnují se rizikovým komunitám. Neřeším kredit, ale srdce ("poznáte je po ovoci") každého. Ano, vůbec zde neřeším otázku celibátu, osobně si myslím, že by měl být dobrovolný.
Kamarád je nyní na cestě stát se knězem ŘKC a dost ho obdivuji, že si vybral právě tuto cestu, zvláště teď jej obdivuji, když mám měsíc po svatbě ...
Rád bych dodal, že argument pro kněžský celibát nespočívá v tom, že je to "praktické". Ano, je... často... ale to není to opravdu rozhodující.
Klíč spočívá ve vzoru Ježíše Krista a ve svátostné povaze kněžství. Protestantské církve většinou svátost kněžství vůbec neznají (anglikáni třeba ano). Čím víc chápeme kněžství opravdu "svátostně", tím víc se vyjasňuje logika celibátního kněžství. I v pravoslavné církvi mají podle mne malinko problém chápat kněžství jako svátostný "stav": kněží byli (nebo pořád jsou?) vázáni celibátem (zdrženlivostí) v den, kdy slouží mši svatou. Jako by v mezičase byli kněžími nějak míň :-)
@ToB děkuji za vysvětlení :-)
protestanské církve to chápou spíše jako služba/poslání (církvi, lidem, Bohu) než svátost
Čím jsi mě dostal na rovinu, že je to o svátosti. Touto cestou to beru :-)
:-) Ano, pokud je "kněžství" jen nějaká "funkce", povolení/pověření k tomu něco konat, pak celibát moc smysl nedává. A hlavně se nedá zdůvodnit, proč stejné funkce a úkony nemůže vykonávat žena. Pokud je kněz živou "ikonou" = svátostí Krista-ženicha, který má jedinou nevěstu-církev, pak to alespoň mně a učitelkému úřadu církve smysl dává :-)
Myslíte, že by dnes, kdyby měl Boží Syn přijít na svět - jako před 2000 lety, bylo by možné, aby přišel jako žena? Dnes je jiný pohled ve společnosti na ženy, než byl tehdy. Já myslím, že mohl. Sice by pak nebyl obraz Kristus - ženich, ale on by nějaký apoštol našel jinou, stejně hlubokou symboliku.
Boží Syn jako žena? To je luxusní myšlenka! Řekla bych, že by asi měla dost ctitelů... akorát nevím, jak by to vypadalo s umučením, ale kdo ví... :-D
Ontarios: Ta otázka je na jednu stranu smysluplná, ale na druhou nikoli. Kardinál Ratzinger jednou napsal, že všechno konání Božího Syna je jednání Logu (Logos = Slovo, Rozum). Tedy: má nějakou logiku.
My křesťané věříme, že má nějaký smysl, že Bůh sám se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý, a ne jako Matka, Dcera a Energie :-) Otec si přeje, abychom ho takto oslovovali ("Otče náš...") a Duch sám v nás a s námi volá "Abba", Otče.
Boží Syn se stal člověkem-mužem. Protože je to součástí Božího plánu: Ježíš je nový Adam! On je ten Beránek (sameček), jehož předobraz obětovali Izraelité. On je ten očekávaný Ženich svého lidu.
Jinak řečeno: být mužem a ženou je nějak součástí Božího plánu spásy a logiky vykoupení a zjevení. Není "jedno", jestli je Boží syn muž nebo žena.
Ježíš se sice narodil v nějaké době a kultuře, ale sám byl ve vztahu k ní velmi svobodný. Dělal věci nové, skandální, jdoucí proti kultuře jeho doby... Ježíš není otrokem kultury. Ano, vtěluje se do ní, ale nepřestává být svrchovaným Pánem v každém okamžiku svého života. Židé by ho nemohli zabít, kdyby on sám svůj život nedaroval.
S tím vším souhlasím, jen čistě teoreticky připouštím, že totéž by mohla naplnit žena. Protože naplnění nevycházelo z podstaty mužství, ale obětovaní sebe sama v lidské přirozenosti. A to by mohla i žena. A bylo by to ještě skandálnější a neočekávatelnější.
Pokud Boží Syn chtěl být nový Adam, Beránek a Ženich, pak totéž nemohla naplnit žena. Člověk existuje vždy jako muž, nebo žena, ne jako nějaký abstraktní "člověk".
Nemá vůbec cenu uvažovat o tom, že to Bůh mohl udělat "jinak". Jistě, mohl nás stvořit tak, že by existovala tři pohlaví, nebo bychom se rozmnožovali pučením.
Důležitá otázka je: pokud to je, jak to je, má to nějaký hlubší smysl, nebo je to pouhá kulturní nahodilost?
Podle mě kulturní nahodilost. Zpozoroval jsem zajímavou věc. Lidé mají neskutečně velkou touhu vidět mystično a hlubší významy i za naprostými banalitami...
Že by - v Kristu není muž, ani žena, žid, nebo pohan?
To jo. Vtělení Božího Syna je banalita jak mraky :-)
si neodpustím nekomentovat: někdy mi přijde, že jako lidi vnímáme Boha jako "maskulinum" díky tomu, že máme zkušenost s rolí muže a ženy ve společnosti, a to zkušenost dost dlouhou - máme to dokonce zakotveno v mozku (a s odpuštěním - dokazují to i naše jazyky). To, jak žijeme, co vidíme, slyšíme apod. vytváří naši představu o světě. Kdyby naše zkušenost se světem byla jiná (to téměř znamená, kdyby muž a žena byli už ze své podstaty někdo jiný), je dost možné, že by i naše vnímání Boha (tím pádem i Božího Syna...) bylo jiné. Netvrdím to absolutně, ale jistý vliv tu vidím.
Tak. Mužství a ženství tu není proto, aby bylo příležitostí k tomu, co jedno pohlaví může a druhé ne. Spíš se Bůh projevuje skrze oba, aby oba spolu byli projevem Božím. Není to o tom, kdo něco může a kdo ne. Je možné, že tak jako v průběhu spásy se rozvíjelo pojetí morálního konceptu, může se vyvíjet i chápání role muže a ženy. Ale kdo ví, už je na mě pozdě, třeba plácám nesmysly.
Stvořil-li Bůh muže a ženu, kteří mají být sobě rovní, a představuje-li se nám jako muž (Otec, Syn, Duch), tak je něco divně, ne?
Někteří kazatelé rádi odkazují na Rembrandtův obraz marnotratného syna, ale hlavně jeho otce, který má jednu ruku mužskou a jednu ženskou, aby tím naznačili, že Bůh má v sobě i ženství...
A starobylý výraz "ruah" je prý v tom původním jazyce (asi v hebrejštině, nevím teď přesně...) femininum!!! (Nemám potvrzeno, může nějaký znalec potvrdit?) Což mi přijde celkem dobrý argument pro to, že Bůh se nám možná představuje spíše jako muž, ale je muž i žena, resp. je mnohem víc než muž a žena, protože ti dva jsou jeho dílem...
Takže ano, tím, že Ježíš byl muž, je určitě sledován nějaký záměr, ale když se oprostíme ještě víc od zakotvenosti ve své realitě - při změně nějakých podmínek, opravdu by to nemohla být žena?
Svým způsobem je blbost takhle uvažovat, ale náš rozum to evidentně dokáže. A jen technická (aby nedošlo k omylu): než jsem stihla napsat všechny 3 části svého komentáře, odpověděl ontarios, takže můj předešlý příspěvek je pokračování toho prvního, nikoli reakce na ontaria:-)
Bůh především JE.
Ontarios si je toho vědom.
ano, Bůh především je, a tom nám právě většinou nestačí...
ruah sice v hebrejštině opravdu je femininum, ale nepovažuji za rozumné dělat z toho přehnané závěry. Různé jazyky mají různý cit pro rod (který němčinář si na tom neláme zuby?) a navíc gramatické femininum v hebrejštině neznamená vždycky ženskost - někdy se s jeho pomocí např. tvoří abstraktní pojmy.
(já si na tom lámu všechny zuby:-D) díky za reakci! Neprošla jsem hebrejštinou a to, co jsem prohlásila, byla cizí myšlenka. Takže tento argument téměř padá. Tím se tedy připočítává bod k argumentu, že Boha vnímáme jako (osobu) mužského (pohlaví)... to je mi skoro líto... :-D přesto v sobě musí zahrnovat nějakým zvláštním způsobem obojí...
... no jo, ale to se už pohybujeme v jiném tématu, a sice jaká je podstata Boha...
Samozřejmě že v sobě obsahuje obojí a ještě mnohem víc. Andělé nejsou ani muž, ani žena. Prof. Pospíšil uvádí, že Maria je vyjádřením právě oné ženskosti.
Především: Bůh není muž ani žena. Člověk jako společenství muže a ženy je stvořený k obrazu Boha, ale ne obráceně. Klíčem je podle mne vztahovost. Tak je to i v Trojici. Ale Otec a Syn nejsou v Trojici zaměnitelní...
Pokud Bůh chce být oslovován Abba, Otče, pak je to kvůli nám a naší stvořenosti. Jsme jednota těla a duše. Rozdíly mezi pohlavími něco zjevují z tajemství Boha...
Ve dvou svátostech je důežité pohlaví příjemců: manželství a kněžství. Něco to znamená. Je to nějak důležité pro naši spásu. Nějak to souvisí s naší stvořeností...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.