Jak působí milost svátosti manželství? Co znamená žít "spiritualitu manželství"? Správně tušíte: nějak to souvisí s Duchem svatým!

Přečtěme si na úvod úryvek z Katechismu katolické církve:

"Různé liturgie [svátosti manželství] mají bohatství modliteb, žehnání a epiklezí ["svolávání shůry" - proseb, aby sestoupil Duch svatý], které vyprošují od Boha milost a požehnání pro novou dvojici, zvláště pro nevěstu.

V epiklezi této svátosti dostávají novomanželé Ducha svatého jako společenství lásky Krista a církve. On je pečetí jejich smlouvy, stálým pramenem jejich lásky, silou, kterou se bude jejich věrnost obnovovat" (čl. 1624; zdůraznění přidáno).

 

V českém textu liturgie manželství se objevuje následující prosba o dar Ducha svatého (epikleze):

Shlédni milostivě na své služebníky N a N,
kteří své životy spojují v manželství
a prosí o tvou ochranu a požehnání.
Vlej do jejich duše milost svého Svatého Ducha
a naplň jejich srdce svou láskou,
aby navždy zůstali věrni svému vzájemnému slibu.

Modlitba dále pokračuje:

Své služebnici N dej lásku a mírnost;
ať žije podle příkladu svatých žen,
o kterých čteme v knihách Písma.
Svému služebníku N dej,
ať má ke své ženě důvěru a úctu,
ať ji vždycky miluje,
jako Kristus miluje svou církev.

 

Ženich a nevěsta tedy ve svátosti manželství dostávají od Boha dar Ducha svatého.

A ten nezůstává nečinný!

Jak bychom mohli popsat jeho působení v křesťanském manželství?

 

1. Duch svatý jako umělec

 

Duch Svatý v manželství se projevuje jako umělec v tom nejlepším slova smyslu: přetváří manžele k obrazu lásky Krista-Ženicha, jakou projevuje své Nevěstě-Církvi. Duch Svatý manžele proměňuje zevnitř. Vedení Ducha se v životě manželů projevuje jako „umělecká inspirace“ – dává zvláštní momenty „inspirace“, tvořivosti v lásce! Působení Ducha Svatého je nenásilné, téměř nepostřehnutelné. Připomíná vedení tanečního mistra. Duchovní život manželů je „tanec v Duchu“! Proto je pro manžele tak důležitá učenlivost vůči vnuknutí Ducha svatého.

 

2. Duch svatý jako pramen Boží lásky

 

Duch svatý vylévá do srdcí manželů Boží lásku.[1] Plodem této lásky, která u manželů spočívá ve vzájemném darování sebe, je radost, gaudium, právě ta radost, která zrcadlí radost Trojice. Sebedarování a radost jsou u člověka nerozlučně spojené. Je to „trojiční kód“ v nás.

Z vědomí obdarování se rodí vděčnost vůči Dárci. Manželský partner je znamením, „svátostí“ Boží přítomnosti. Můžeme říci: manželská láska je provoněná Boží přítomností. Zkušenost lásky dává manželům pochopit, že Bůh je v lásce předešel, že je miloval první. Právě toto vědomí lásku očišťuje od prázdného sentimentalismu. Nikdy na lásku nejsme sami. Dokonce ani nemá počátek v nás.

Radost lásky též dává vznik velkorysosti vůči druhým. Radost plynoucí z Bohem darované lásky rozšiřuje srdce. Inspiruje k hlásání „radostné zvěsti“. Vede k manžele k tvořivé lásce, zvláště pomoci ostatním manželům, aby i oni mohli zakusit tu radost, kterou vyhradil Bůh právě jim!

Z radosti a velkorysosti se pak rozvine plodnost. Ona je „přetékající láskou“. Plodnost plynoucí z radosti je vždycky znamením přítomnosti Ducha svatého.

Kde je láska manželů prosycená Duchem svatým, tam se objevuje právě popsaná dynamika přetékající lásky. Vždyť Duch svatý je sám v Trojici „nadbytkem“, „přetékáním“ Lásky!

 

Opak radosti plynoucí ze sebedarování je acedie. Acedie je hřích proti radosti. Je to smutek z náročnosti lásky, omrzelost, neochota nést kříž. Na místo nadšení a radosti nastupuje nechuť, prostřednost, odmítnutí oběti.

 

Dokonalá láska je ukřižovaná. Ale ukřižovaná láska, jak říkával svatý František, je dokonalá radost. Na kříži totiž umírá Ženich.

 

Souhrn:

Duch svatý vylévá do srdcí manželů lásku, která se uskutečňuje jako úplné sebedarování. Z této lásky se rodí radost a z radosti pak vděčnost, velkorysost a plodnost.

 

[1] „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).