Svatí Jáchym a Anna z papežské kaple Redemptoris Mater

 

Některé texty učitelského úřadu církve o milosti svátosti manželství jsou opravdu skvostné. Posuďte sami:

 

Katechismus katolické církve:

 

„Tato milost vlastní svátosti manželství je určena k zdokonalování manželské lásky, k posilování její nerozlučitelné jednoty. Touto milostí ‚si manželé pomáhají ke svatosti manželským životem i přiváděním dětí na svět a jejich výchovou‘ (LG 41)“ (KKC, čl. 1641)

 

II. vatikánský koncil, Gaudium et spes 48 (1965):

 

Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňuje manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem (...)

Kristus Pán bohatě požehnal této mnohotvárné lásce, která vytryskla z božského zdroje lásky a byla utvořena po vzoru jednoty mezi ním a církví. Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti,[1] tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec církve[2] vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství. Zůstává pak s nimi, aby, tak jako on miloval církev a vydal sám sebe za ni,[3] i manželé milovali jeden druhého ve vzájemné oddanosti s trvalou věrností. Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce; vykupitelskou silou Kristovou a spásonosným působením církve se usměrňuje a obohacuje, aby manželé byli účinně vedeni k Bohu a dostalo se jim pomoci a posily v jejich vznešeném úkolu otce a matky.[4] Proto jsou křesťanští manželé posilováni a jakoby svěceni k povinnostem a důstojnosti svého stavu zvláštní svátostí;[5] její silou plní svůj úkol v manželství a v rodině a prodchnuti Kristovým duchem, jenž naplňuje celý jejich život vírou, nadějí a láskou, spějí stále více k vlastní dokonalosti a k vzájemnému posvěcení, a tím i ke společné oslavě Boha. (...)

Jelikož křesťanská rodina vzchází z manželství, jež je obrazem úmluvy lásky mezi Kristem a církví i účastí na ní,[6] má přispívat k poznání živé Spasitelovy přítomnosti ve světě a pravé povahy církve jak manželskou láskou, velkomyslnou plodností, jednotou a věrností, tak i láskyplnou spoluprací všech členů.

[1] Srov. Oz 2; Jer 3,6-13; Ez 16 a 23; Iz 54.

[2] Srov. Mt 9,15; Mk 2,19-20; Lk 5,34-35; Jan 3,29; 2 Kor 11,2; Ef 5,27; Zj 19,7-8; 21,2 a 9.

[3] Srov. Ef 5,25.

[4] Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium: AAS 57 (1965), 15-16; 40-41; 47.

[5] Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 583.

[6] Srov. Ef 5,32.

 

Papež Pius XI., encyklika Casti connubii 40-41 (1930):

 

Když tedy věřící upřímně projevují takový [manželský] souhlas, otevírají si zřídlo svátostné milosti, aby z něho čerpali nadpřirozené síly, aby mohli věrně, svatě a vytrvale až do smrti plnit své povinnosti a úkoly.

Neboť u těch, u nichž není vnitřní překážky, tato svátost nejen rozhojňuje trvalý zdroj nadpřirozeného života, totiž milost posvěcující, nýbrž přidává ještě i zvláštní dary, dobrá vnuknutí a semena milosti, rozmnožuje přirozené síly a zdokonaluje je, aby manželé všechno to, co se vztahuje k stavu manželskému, k jeho účelům a povinnostem, dovedli nejen rozumem chápat, nýbrž i vroucně si zamilovat, pevně se toho držet, účinně chtít a opravdu uskutečnit; propůjčuje jim konečně právo, aby dosáhli podpory milosti pomáhající tolikrát, kolikrát jí potřebují ke splnění úkolů tohoto stavu.

 

Milost této svátosti působí na všechny oblasti manželského života.

 

Uvádím dva konkrétní příklady:

Sexualita:

„[P]osíleni [modlitbou a přijímáním eucharistie a svátosti smíření] zůstanou si křesťanští manželé živě vědomi jedinečného působení svátosti manželství na všechny oblasti manželského života, tedy i na jejich sexualitu. Dar Ducha svatého, manžely přijatý a uchovávaný, jim pomáhá, aby uplatňovali lidskou sexualitu podle Božího plánu a jako znamení sjednocující a plodné lásky Krista k jeho církvi.“[1]

 

Volba počtu dětí:

„Rozhodnutí o počtu dětí a obětech, které je nutno pro ně přinést, nesmí být přijato jen z ohledu na pohodlí a zachování klidné existence. Když budou tuto věc promýšlet před Bohem, z milosti přijaté ze svátosti a vedeni učením církve, připomenou si rodiče, že je jistě méně škodlivé upřít dětem některé materiální výhody, než je ochudit o přítomnost bratří nebo sester, kteří by jim mohli pomáhat růst v lidskosti a učit se vidět krásu života v každém věku a v celé jeho různorodosti.“[2]

[1] Familiaris consortio, 33.

[2] Jan Pavel II., Homilie na mši svaté ve Washingtonu, 7. října 1979.