Rembrandt: Židovská nevěsta

 

Může nám obraz ženicha a nevěsty pomoci hlouběji pochopit radostnou zvěst? Posuďte sami:

 

Snubní tajemství podle Katechismu katolické církve.

 

I. Na počátku: muž a žena stvoření k Božímu obrazu

 

1604: Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha,[1] který „je láska“ (1 Jan 4,8.16). Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka.

 

1605: Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18). Žena, „tělo z jeho těla“,[2] jemu rovná, jemu nejbližší, mu byla dána Bohem jako „pomoc“, a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc.[3] „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24).[4] Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele:[5] „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6).

Snubní tajemství v dějinách spásy

 

II. Stará smlouva: Hospodin a vyvolený národ

 

219: Láska Boha k Izraeli je přirovnávána k lásce otce k vlastnímu synovi.[6] Je to mnohem mocnější láska, než jakou má matka k vlastním dětem.[7] Bůh miluje svůj lid více než ženich svou nevěstu;[8] tato láska přemůže i ty největší nevěrnosti;[9] dospěje dokonce až tak daleko, že daruje to nejcennější: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16).

 

1611: Proroci viděli smlouvu Boha s Izraelem jako obraz výlučné a věrné manželské lásky[10] a připravovali svědomí vyvoleného národa, aby hlouběji chápal jedinost a nerozlučitelnost manželství.[11] Knihy Rút a Tobiáš poskytují dojemná svědectví o vysokém smyslu pro manželství, věrnost a něhu manželů. Tradice vždy viděla v Písni písní jedinečný výraz lidské lásky, natolik je tato odleskem Boží lásky, „silné jako smrt“, kterou „neuhasí zátopy vod“ (Pís 8,6-7).

 

1612: Svatební smlouva Boha s jeho izraelským lidem připravila novou a věčnou smlouvu, v níž se Syn Boží tím, že vtělil a obětoval vlastní život, jistým způsobem spojil s celým lidstvem, které spasil,[12] a tak připravil „svatbu Beránka“.[13]

 

III. Nová smlouva: Kristus a církev

Kristus - Ženich

796: Téma Krista, ženicha církve, bylo připraveno proroky a hlásáno Janem Křtitelem.[14] Sám Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19).[15] Apoštol představuje církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch.[16] Církev je neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka;[17] kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef 5,26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o vlastní tělo.[18]

 

„To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých … Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? ‘… a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve’ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: ‘Již nejsou dva, ale jeden’ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu … Vždyť jako hlava se nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta.“[19]

 

Ikona Krista - Ženicha (řec. ho nymfios)

 

Křest a Eucharistie

1617: Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je jakoby[20] svatební lázní[21] před svatební hostinou, eucharistií.

 

1244: Nově pokřtěný, který se stal Božím dítětem a byl oblečen do svatebního roucha, je [při prvním svatém přijímání] připuštěn „k svatební hostině Beránkově“[22] a přijímá pokrm nového života, tělo a krev Kristovu.

 

1329: [Eucharistie se nazývá] Večeře Páně, protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení, a o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě.

 

1613: Na prahu své veřejné činnosti Ježíš koná svůj první zázrak na prosbu své matky během svatební hostiny.[23]

 

2618: Evangelium nám ukazuje, jak se Maria s vírou modlí a přimlouvá: v Káně Ježíšova matka prosí svého Syna za potřeby pro svatební hostinu, která je znamením jiné hostiny, totiž svatby Beránka, který na prosbu své Nevěsty církve vydává své tělo a svou krev. A je to právě v hodině nové smlouvy u paty kříže, kdy je Maria vyslyšena jako žena, nová Eva, pravá „matka živých“.

 

1335: Znamení vody proměněné ve víno v Káně už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Poukazuje na slavení svatební hostiny v království Otce, kde budou věřící pít nové víno, jež se stalo krví Kristovou.

 

Svatba v Káně Galilejské

 

Manželství

1613: Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzení, že manželství je dobré, a ohlášení, že od nynějška bude účinným znamením Kristovy přítomnosti.

 

1615: Protože [Ježíš] přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království. Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž,[24] budou moci „pochopit“[25] původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem Kristova kříže, který je pramenem celého křesťanského života.[26]

 

1616: To naznačuje apoštol Pavel, když říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). A hned dodává: „Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,31-32).

 

1617: Křesťanské manželství se tak stává účinným znamením, svátostí smlouvy mezi Kristem a církví. Protože manželství mezi pokřtěnými vyjadřuje a udílí milost, je pravou svátostí nové smlouvy.[27]

 

1642: Kristus je zdrojem této milosti. „Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství.“[28] Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého,[29] „podřizovat se jeden druhému z úcty ke Kristu“ (Ef 5,21) a milovat se nadpřirozenou, něžnou a plodnou láskou. V radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim Kristus uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka:

 

„Jak mám dostatečně vylíčit štěstí onoho manželství, které církev spojuje, oběť posiluje a požehnání pečetí, které oznamují andělé a které uznává nebeský Otec? … Jaký je to pár: dva věřící s jednou nadějí, s jednou touhou, s jedním způsobem života, v jedné službě! Oba jsou dětmi téhož Otce, oba služebníky jednoho Pána; nic je nerozlučuje ani v duchu, ani v těle, naopak jsou opravdu dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, tam je také jeden duch.“[30]

 

1624: Různé liturgie mají bohatství modliteb, žehnání a epiklezí, které vyprošují od Boha milost a požehnání pro novou dvojici, zvláště pro nevěstu. V epiklezi této svátosti dostávají novomanželé Ducha svatého jako společenství lásky Krista a církve.[31]On je pečetí jejich smlouvy, stálým pramenem jejich lásky, silou, kterou se bude jejich věrnost obnovovat.

 

 Melchers: Nevěsta

 

Církev - Nevěsta

756: Často je církev nazývána také Boží stavbou. (...) Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my. Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).

 

757: Dále je církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26). Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka. Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání jí dává jíst a přeje jí (srov. Ef 5,29).

 

771: [O církvi]: „Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský stane, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský paláci; blátivá chatrči, královský dvore; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, přesto tě krášlí nebeská krása.“[32]

 

772: Kristus v církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše.[33] Svatý Pavel nazývá snoubenecké spojení Krista s církví „velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím,[34] protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem.[35]

 

773: Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět.[36] Struktura církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar … Snoubence“.[37] Maria nás předchází jako nevěsta bez poskvrny a vrásky[38] „na cestě svatosti“, která je tajemstvím církve.

 

Zasvěcený život

1618: Kristus je středem celého křesťanského života. Svazek s ním zaujímá první místo před všemi ostatními svazky, rodinnými nebo společenskými.[39] Již od prvních dob církve byli mužové a ženy, kteří se zříkali velikého dobra manželství, aby následovali „Beránka, kamkoliv jde“ (Zj 14,4), aby se starali o věci Pána a snažili se mu zalíbit,[40] aby šli vstříc Ženichovi, který přichází.[41]

 

1619: Panenství pro nebeské království je rozvinutí křestní milosti, je mocným znamením, že svazek s Kristem má přednost, je toužebným očekáváním jeho návratu, je znamením, které také připomíná, že i manželství je skutečností současného světa, který pomíjí.[42]

 

 

IV. Nebe: Svatební hostina Beránkova

 

1683: Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě.[43]

 

1682: Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala eucharistie, i když má ještě zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat.

 

1036: „Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde ‘bude pláč a skřípění zubů’.“[44]

 

1045: [O nebi:] Co se týká člověka, bude v tomto dovršení konečně zcela uskutečněna jednota lidského pokolení, kterou chtěl Bůh již od stvoření, a ustanovil putující církev v dějinách „jakoby svátostí“ této jednoty.[45] Ti, kteří budou spojeni s Kristem, vytvoří společenství vykoupených, „svaté město“ Boží (Zj 21,2), „choť Beránkovu“ (Zj 21,9).

 

1027: Toto tajemství blaženého společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou v Kristu, překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Písmo svaté o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, dům Otce, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

 

1821: Církev se modlí v naději, aby „všichni lidé došli spásy“ (1 Tim 2,4). Dychtí po tom, aby byla spojena s Kristem, svým ženichem v nebeské slávě:

 

„Doufej, má duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se budeš jednoho dne těšit ze svého miláčka, ve štěstí a ve vytržení, která nikdy nebudou mít konce.“[46]

 

Poznámky:

[1] Srov. Gn 1,27.

[2] Srov. Gn 2,23.

[3] Srov. Ž 121,2.

[4] Srov. Gn 2,18-25.

[5] Srov. Mt 19,4.

[6] Srov. Oz 11,1.

[7] Srov. Iz 49,14-15.

[8] Srov. Iz 62,4-5.

[9] Srov. Ez 16; Oz 11.

[10] Srov. Oz 1-3; Iz 54; 62; Jer 2-3; 31; Ez 16; 23.

[11] Srov Mal 2,13-17.

[12] Srov. 2. vatikánský koncil, GS 22.

[13] Srov. Zj 19,7.9.

[14] Srov. Jan 3,29.

[15] Srov. Mt 22,1-14; 25,1-13.

[16] Srov. 1 Kor 6,15-17; 2 Kor 11,2.

[17] Srov. Zj 22,17; Ef 1,4; 5,27.

[18] Srov. Ef 5,29.

[19] Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 74, 4: PL 37: 948-949.

[20] Opraveno K. S. Oficiální český text má: „takřka“ (lat.: quasi).

[21] Srov. Ef 5,26-27.

[22] Srov. Zj 19,9, pozn. K. S.

[23] Srov. Jan 2,1-11.

[24] Srov. Mk 8,34.

[25] Srov. Mt 19,11.

[26] Opraveno K. S. Oficiální český překlad má chybně: „Tato milost křesťanského manželství je ovocem Kristova kříže, pramenem každého křesťanského života.“ Latinský text však zní: „Haec Matrimonii christiani gratia fructus est crucis Christi, quae totius vitae christianae est fons.“

[27] Srov. tridentský koncil: DS 1800; CIC, kán. 1055, 1.

[28] 2. vatikánský koncil, GS 48.

[29] Srov. Gal 6,2.

[30] Tertulián, Ad uxorem, 2, 8, 6-7; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 13.

Český překlad celého Tertuliánova spisu "Manželce", ze kterého je vzata tato citace, lze najít v knize "Tertulián o manželství", vydalo nakl. Krystal OP v Praze 2014, str. 49-69 (přel. Pavel Koronthály), pozn. K. S. 

[31] Srov. Ef 5,32.

[32] Sv. Bernard z Clairvaux, In Canticum sermones, 27, 7, 14: PL 183, 920D.

Jiný český překlad: „Jaké je to ponížení a zároveň povýšení! Je to stan Kedarců i Boží svatostánek; zároveň pozemský příbytek i nebeský palác; hliněný dům i královská síň; smrtelné tělo i chrám světla; a nakonec zavržení pyšných i snoubenka Kristova. Černá je, a přece půvabná, dcery Jeruzalémské: a i když ji zabarvuje námaha a bolest dlouhého vyhnanství, přece ji zdobí nebeská krása.“ Kázání na Píseň písní I, Krystal OP, Praha 2009, str. 365 a 367. Přeložila Markéta Koronthályová.

[33] Srov. Ef 3,9-11.

[34] Srov. Ef 1,10.

[35] Srov. Ef 5,25-27.

[36] Srov. 2. vatikánský koncil, LG 48.

[37] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Mulieris dignitatem, 27.

[38] Srov. Ef 5,27.

[39] Srov. Lk 14,26; Mk 10,28-31.

[40] Srov. 1 Kor 7,32.

[41] Srov. Mt 25,6.

[42] Srov. Mk 12,25; 1 Kor 7,31.

[43] Srov. 1 Kor 15,42-44.

[44] 2. vatikánský koncil, LG 48.

[45] 2. vatikánský koncil, LG 1.

[46] Sv. Terezie od Ježíše, Exclamaciones del alma a Dios (Zvolání duše k Bohu) 15, 3.